Zdánlivě článek „mimo mísu“. Jak může souviset nějaké in-line s managementem? Může! A já vám ukážu jak a proč.
S Michalem Nepovímem se známe už dlouho. Dokonce déle, než jsme si oba mysleli. Já jsem působil jako učitel na průmyslovce, kde Michal studoval, ale to jsme ještě oba netušili, že nás osud svede dohromady na úplně jiné cestě. Michal jezdí in line. Tedy ne jen tak rekreačně, se sluchátky v uších kolem vody. Jezdí závodně. Kdo neviděl, jak se kolečkář řítí po dráze rychlostí více jak 40km za hodinu, neuvěří, co se dá na in line bruslích všechno dělat. In-line závodní komunita je v Čechách dost malá a jen málokdo „zvenku“ ví o závodech a seriálech závodů, které tito závodníci jezdí. A jen málokdo ví o těch zahraničních. A asi nejslavnější z nich je 24 hodinovka v Le Mans.
24 hodin v Le Mans
Asi vám to něco říká. Jeden z nejstarších vytrvalostních automobilových závodů na světě, proslavený mimo jiné i několika filmy s hvězdným hereckým obsazením. Ale on se jezdí i in-line. 24 hodin krouží závodníci po 4,2 km dlouhém Bugatti okruhu, před tribunou plnou diváků. Většinou jedou v 10 členných týmech, ti nejodvážnější pak buď SOLO nebo ve DVOJICI..
A Michal už byl v Le Mans na in-linech devětkrát. Letos pojede v Le Mans po desáté, tentokrát s Karlem Jirákem závod DUO. A teď ten management. Pro Michala s Karlem organizujeme a zajišťujeme support tým. Byl jsem s Michalem v Le Mans již třikrát a vím, jak výkon závodníků závisí na podpoře tohoto servisního týmu. Chceme ho připravit a zajistit, aby se kluci mohli soustředit na svůj výkon. Chceme, aby byli na bedně. Budeme stát proti profíkům. Jak jezdcům zahraničních profi stájí z Powerslide a dalších, kteří si in-line ježděním vydělávají (u nás naprosto nepochopitelná věc), tak i proti jejich profi support týmům. A to je naše manažerská práce. Příprava a organizace, zajištění a realizace. A my těm profíkům chceme ukázat, že to umíme i v našich skromných podmínkách. Že dokážeme dát dohromady podporu závodníkům, kteří nejen že jim umí šlapat na paty, ale dokáží je i porazit. ..
A jak to dopadlo?
Pocity byly velmi smíšené. Jako organizační tým jsme udělali, co jsme mohli, ale nepřízeň francouzských organizátorů byla do očí bijící. To, že dokázali do jednoho z týmů angažovat legendu tohoto sportu Yanna Guyadera, který moc neprohrává, to bereme jako výraz kvality našeho týmu a obavu o výsledek. To, že v noci klesla teplota skoro k nule, to organizátoři fakt ovlivnit nemohli. Ale že nám přikázali pod hrozbou diskvalifikace zbourat stan, kde se závodníci mohli alespoň trochu ohřát, to už byla podlost. Nejdřív nás vyhodili z boxů (ten byl prý jen pro profíky), takže se kluci museli proplétat ležícími těly soupeřů, pak nás nutili likvidovat i stan, který jsme postavili na vedlejší ploše. Pravda, nebyli jsme v tom úplně sami, ale kupodivu se to žádných francouzských týmů nedotklo, jen těch zahraničních, kteří se pohybovali v prvních desítce. Nemožnost dostat se do místnosti, kde byl teplý pitný režim – jen pro „domácí“ a mnoho dalších drobných překážek, kterými nám komplikovali práci.
Prokazatelně dokumentovaný podvod soupeřů (jezdili s námi zhruba na stejných časech a měli box před námi), kteří jezdili soutěž dvojic ve čtyřech a měnili si čísla, nikoho nezajímal. Otázkou je, kolik jiných týmů tento „zlepšovák“ ještě využilo. Podle výsledků bych si tipnul, že asi více, protože kluci skončili s rekordním počtem 150 kol na pátém místě. Pro srovnání, loni na první místo stačilo 146.
Celkově musím říct, že byl citelně znát odklon od pohody prvních závodů, jak je pamatujeme, k profi nevraživosti soutěže, kde začínají rozhodovat peníze sponzorů. I tak to byla pro všechny členy týmu (většinou studentky) neocenitelná zkušenost, na kterou se nezapomíná.
